Muzikoterapie

O muzikoterapii

Muzikohrani_Muzikoterapie_Ostrava_-_web_djembe

Definice muzikoterapie dle Světové federace muzikoterapie z roku 1996 (originální text zde):

"Muzikoterapie je použití hudby a/nebo hudebních elementů (zvuku, rytmu, melodie, harmonie) kvalifikovaným muzikoterapeutem pro klienta nebo skupinu v procesu, jehož účelem je usnadnit a rozvinout komunikaci, vztahy, učení, pohyblivost, sebevyjádření, organizaci a jiné relevantní terapeutické záměry za účelem naplnění tělesných, emocionálních, mentálních, sociálních a kognitivních potřeb. Cílem muzikoterapie je rozvinout potenciál a/nebo obnovit funkce jedince tak, aby mohl dosáhnout lepší intrapersonální nebo interpersonální integrace a následně také vyšší kvality života prostřednictvím prevence, rehabilitace nebo léčby." (in Kantor 2009, s. 27)

Muzikoterapie je tedy terapeutický přístup, který využívá jak působení hudby (receptivní uzikoterapie), tak i proces při vytváření hudby a zvuků (aktivní muzikoterapie).

Velmi důležitým aspektem našeho pojetí muzikoterapie je práce výhradně s živou hudbou. Na základě principu intuice-inspirace-improvizace tvoříme živou hudbu tady a teď a to jak její receptivní, tak i aktivní provedení.

Jsme inspirovaní přístupem k muzikoterapii podle metody PaedDr. Lubomíra Holzera.

Působením živé hudby na organismus při receptivní muzikoterapii v oblastech smyslového i nadsmyslového vnímání dochází ke stavu celostní harmonizace neboli k celkovému uvolnění a relaxaci. Dalo by se říci zvuková masáž těla i duše nebo prozáření zvukem.

Při společné tvorbě živé hudby (aktivní muzikoterapie) dochází k propojení všech účastníků, k hlubokému prožitku z vlastního projevu, k intenzivnímu kontaktu se sebou samým, k možnosti získávání či znovuzískávání důvěry v oblasti mezilidských vztahů, atd. Jedinec získává nové dovednosti, obohacuje svůj život o nové zkušenosti. Hra na hudební nástroje má pozitivní vliv na motorický rozvoj.

Používáme hudební nástroje, které jsou převážně tradiční a lidové, vyrobené z přírodních materiálů, pocházející z různých koutů celého světa. Zvuk je tedy přirozený a bohatý na širokou škálu působnosti.

O terapii

Terapeutické přístupy lze obecně vymezit jako takové způsoby odborného a cíleného jednání člověka s člověkem, jež směřují od odstranění či zmírnění nežádoucích potíží, nebo odstranění jejich příčin, k jisté prospěšné změně (např. v prožívání chování, fyzickém výkonu). Tomu odpovídá rovněž etymologie termínu terapie, jehož řecko-latinský původ odkazuje na léčení, ale také na starání se, pomáhání, cvičení.“ (Műller 2005, s. 13)

Formy muzikoterapie

Formy muzikoterapie podle účasti či způsobu zapojení klienta

  • aktivní
  • receptivní

Aktivní muzikoterapie v sobě zahrnuje účast klienta na hudební tvorbě a produkci. Klient sám zpívá, hraje na hudební nástroj nebo hraje na své tělo, projevuje se. Výsledná podoba aktivní muzikoterapie pak může být hudební improvizace, která podněcuje lidskou aktivitu, tvořivost a představivost. Hudební vystoupení pak může v sobě přinášet projev jedince na veřejnosti, nabízet mu pocit úspěchu a potěšení. Vhodně vytvořený muzikoterapeutický sbor má v sobě jak terapeutický, tak umělecký potenciál.

Receptivní muzikoterapie spočívá v poslechu hudby, kterou tvoří nejlépe sám muzikoterapeut. Ale samozřejmě se může jednat i o poslech přírodních zvuků, šumů, i ticha. Muzikoterapeut je naladěn na klienta a vytváří hudební produkci, kterou klient v klidné, relaxační poloze vnímá a prožívá.

Formy muzikoterapie podle počtu klientů

  • individuální
  • skupinová

Při individuální muzikoterapii se muzikoterapeut plně věnuje jednomu klientovi. Je prostor pro čistě individuální práci na všech úrovních. Je možné využít jak aktivní, tak receptivní techniky.

Při skupinové je účastno několik klientů, které muzikoterapeut provází. Posiluje se skupinová spolupráce, sebevyjádření, ale také naslouchání druhým, schopnost adaptace a budování důvěry.

Formy muzikoterapie podle vztahu muzikoterapeut vs. klient

  • autoterapie (samoléčba)
  • heteroterapie (klient a muzikoterapeut jsou dvě odlišné osoby)

Prostředky využívané v muzikoterapii

Kantor (in Műller 2005) uvádí přehled následujících prostředků využívaných v muzikoterapii: lidské tělo, hlas, hudební nástroje. Lidské tělo nabízí nepřeberné množství zvuků, které se vytváří buď samotným dechem, či hrou na tělo. Pomáhají uvědomění si vlastního těla, či fungují jako prostředek kontaktu s druhými. Lidský hlas je jedním z nejsilnějších muzikoterapeutických prostředků. Setkáváme se s hlasovou improvizací, rytmizací, melodizací říkadel, zpěv písní, atd. Mezi hudební nástroje využívané při muzikoterapii patří jak nástroje západní kultury (klavír, kytara, atd.), tak nástroje etnické, tradiční, ale také ručně vyráběné.

Díky naší praxi v oboru muzikoterapie považujeme za přínosné užívat tyto nástroje, které jsou převážně lidové a tradiční, většinou vyrobené z přírodních materiálů: bubny (africké bubny djembe, bonga, šamanské bubny, udu), chřestidla, dřevěné flétny, tibetské mísy, didgeridoo, shanti zvonkohry, atd. Hra na některé nástroje nevyžaduje velké schopnosti, a přesto má dostatečný účinek. Klientům se dostává potěšení ze hry. Hraní na nástroje samo o sobě rozvíjí sluchové vnímání, jemnou motoriku, koordinaci, cit pro rytmus, cit pro melodii, atd.

Hudební nástroje

V naší praxi využíváme tyto hudební nástroje:

  • bubny djembe, šamanské bubny, buben udu, rámový buben
  • perkusivní nástroje (chřestidla, claves, rolničky, deštné hole, atd.)
  • dřevěné flétny (dvojačka, koncovka, šestidírková flétna, zobcová flétna, indiánská flétna)
  • shakuhachi (japonská bambusová flétna)
  • tibetské mísy, gongy, shanti zvonkohra
  • shrutibox a alikvotní zpěv
  • didgeridoo, brumle
  • a lidský hlas

Hudba a její působení na lidský organismus

Hudba je v podstatě určité spektrum vibrací. Lidský organismus je složen z jednotlivých buněk a atomů, které také vibrují. Muzikoterapeutické působení hudby má základ v rezonanci obou druhů vibrací.  Hudba dokáže působit např. v těchto oblastech:

  • díky celostní harmonizaci spuštění jakéhokoli samoléčebného procesu
  • získávání primární důvěry a vytváření citových vazeb
  • intenzivnější kontakt se sebou samými
  • pochopení stavu, ve kterém se jedinec zrovna nachází
  • harmonizace energetického systému, tzv. dobití baterek
  • postupné vylaďování tělesných funkcí a systémů
  • prožití radosti z vlastní hudební produkce
  • rozvoj kolektivní spolupráce
  • pozitivní vliv na komunikační schopnosti
  • motorický rozvoj
  • atd.

Použitá a citovaná literatura:

Kantor, J. Muzikoterapie. In Terapie ve speciální pedagogice. Műller, O. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. s. 169 - 199. ISBN 80-244-1075-3.

Kantor, J. Vymezení muzikoterapie. In Základy muzikoterapie. Kantor, J., Lipský, M., Weber, J. a kol. Praha: Grada Publishing, 2009. s. 20 - 28. ISBN 978-80-247-2846-9.

Műller, O. Terapie ve speciální pedagogice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 295 s. ISBN 80-244-1075-3.

Doporučená literatura:

Drake, M. Šamanské bubny. Praha: Synergie, 1996.

Jansen, E. R. Tibetské zpívající mísy. Praha: Pragma, 1999.

Kantor, J., Lipský, M., Weber, J. a kol. Základy muzikoterapie. Praha: Grada, 2009.

Krček, J. Musica humana. Úvod do muzikoterapie. Hranice: Fabula, 2008.

Lewis, D. Tao dechu - Naučte se správně dýchat. Pragma, 2000.

Linka, A. Kapitoly z muzikoterapie. Gloria, 1997.

Marek, V. Hudba jinak. Praha: Eminent, 2003.

Műller, O. Terapie ve speciální pedagogice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.

Sacks, O. Musicophilia. Příběhy o vlivu hudby na lidský mozek. Praha: Dybbuk, 2009.

Sudo, P. T. Zenová kytara. Praha: Pragma, 1997. 189 s. ISBN: 80-7205-166-0.

Šimanovský, Z. Hry s hudbou a techniky muzikoterapie. Praha: Portál, 2007.

Zeleiová, J. Muzikoterapie. Východiska, koncepty, principy a praxe. Praha: Portál, 2007.