Muzikoterapeutická relaxace aneb reportáž z výletu do neznáma

muzikorelaxace 02 cbVezmu-li to velmi zhurta, tak tělo je náš jediný skutečný domov. To už se dnes celkem dobře ví. Tělo si prostě s sebou bereme kamkoliv se pohneme. Je tedy nad Slunce jasné, že má smysl mu věnovat stejnou péči a pozornost jako místu, kterému domov říkáme. Stejně jako gruntujeme, čistíme a vylepšujeme, je důležité tělu dopřát očistu, regeneraci, nějakou tu úlevu v podobě lehké stravy a také relaxaci.

I já jsem už dozrála k tomu, že se vyplatí čas od času se zastavit a dopřát svému tělu i duchu něco příjemného. A tak, aniž bych věděla, co akce přesně obnáší, zlákala mně pozvánka na muzikoterapeutickou relaxaci Danyho a Míši Plecháčkových v prostoru Muzikohraní v Ostravě. Pořádají tyto relaxace jednou měsíčně už několik let. Pozvání bylo ve stylu: „Přijď a ochutnej.“

Trocha teorie na úvod

Zvukové vibrace jsou všude kolem nás a úžasné lidské tělo na ně citlivě reaguje. Ne každý si to však uvědomí a už vůbec tomu nevěnujeme pozornost v běžných denních situacích. Vnímáme to většinou v situacích tzv. mezních. Auto prudce zabrzdí, brzdy zakvičí a nás bolestivě bodne v uších. Sousedé rekonstruují byt a zvuk vrtačky, byť se sousedem máme nadstandartní vztah, nás záhy vyžene na dlouhou procházku i za deštivého počasí. Na druhou stranu ranní zpěv ptáků, šumění stromů nebo potůček v nás vyvolává svou přirozeností klid, radost a uvolnění.

Hra na tradiční nástroje navazuje na přírodní zvuky. Jaksi s námi souzní, aniž bychom o tom uvažovali. Zvuky takových nástrojů máme prostě v kostech. Voda v našem těle zachytí i ty nejjemnější kmity hudby, rozehraje buňky tak, že každá dostane svou dávku jemné masáže.

Jak vše probíhalo

muzikohrani-muzikoterapie-ostrava-muzikoterapeuticka-relaxace-1503Přijíždím tedy na smluvenou muzikoterapeutickou relaxaci večer v šest hodin. Za sebou pracovní den, úklid doma a vaření večeře pro hladové rodinné krky. Je šest a z energie určené pro tento den zbývá už jen pár zrnek.Místnost osvětluje několik svíček, okny prosvítají zbytky denního světla. Většina účastníků už leží a na mně také čeká měkká karimatka a hebká deka. Když odhlédnu od předpokládaných příjemných účinků hudby, pak první slast, která mně po celém dni nadchla, je ležení. I člověk, který není žádný relaxační přeborník, zná ten pocit, když si po celodenní činnosti lehne. Jednoduše slast, nirvána, protažení, úleva. Uléhám a hned je mi jasné, že tohle nedám. Usnu a vzbudím se, až se mnou budou třást, že vše už skončilo a jde se domů. Tělo moc dobře ví, co se dělá, když je v téhle poloze. Oči mi okamžitě vlhnou, pusa zívá, svaly se uvolňují. Příprava na spánek se neodvratně nastartovala.

Slyším ještě pár informací na začátek, jak vše bude probíhat, čímž se upokojí i má mysl, která přece jen z posledních sil drží tělo v pozornosti.  Čeká mně padesát minut relaxační hudby beze slov. Tuším, že když se budu opravdu hodně snažit,dám tak 10 maximálně 15 minut a je po mě. Odhaduju, že ostatní účastníci relaxace jsou na tom stejně jako já.

Na velkém koberci jsou rozložené nástroje. Tibetské mísy, flétny, Udu, Handpan, Koshi zvonkohra a samozřejmě několik druhů bubnů. Mezi tím sedí dva hudebníci. Dany a Míša. Muž a žena. Celé to působí velmi vyváženě, klidně a harmonicky. Dřevo, hlína, kov, muzikanti a … teď už zcela okatě zívající účastníci relaxace.

Začátek a konec je ohlašován zvonkohrou Koshi. Je to úzký váleček z bambusového dřeva zavěšený na provázku. Uvnitř je kovová zvonkohra rozeznívaná skleněným korálkem. Koshi se vyrábí ve čtyřech laděních, zastupující čtyři elementy: Voda, Země, Vzduch, Oheň. Lahodné. Zvuk je harmonický, hravý a pravidelně nepravidelný. V tomto momentě se rozdvojuji. Jedna má část, pozoruje a je tady a ta druhá se pohybuje někde v nekonečnu…

…jemné, zvonivé kapky hudby začínají dopadat zlehka na moji kůži…

…bezbolestně procházejí pokožkou a mísí se s mou krví. Ta je unáší do mého klidného těla…

zvoní dál…ve mně, zvelebují, hladí a laskají tělo zevnitř…

…jsou to kapky, zářící…

Tibetské mísy navazují na zvonkohru. Tóny jsou vážné, kovové a dlouhé. Hraje se na ně paličkou obalenou kůží nebo flaušem a podle její velikosti, hloubky a tloušťky misky zní.  Malé zvonivěji, velké misky mají zvuk spíše jako gong.

_IGP7348…jsem v Tibetském klášteře, slyším gongy, míjím mnichy v oranžových šatech…

…jdou velmi pomalu, i mé kroky jsou velmi pomalé a dlouhé, když se míjíme, usmíváme se …

…vše je klidné, nepochybuji, že sem patřím, gongy mně rozmělňují…

…stále ta dlouhatánská chodba a dlouhatánské, zpomalené kroky…

Rytmus mění Udu, africký buben. Je to velká hliněná nádoba s kruhovým otvorem na boku. Údajně nástroj vznikl, při cestách afrických žen pro vodu. Rychlými údery plochou dlaní vydávají zvuk, jako by se v nádobě pohybovala, šplouchala a přelévala se voda.

…voda…jsem ve vodě…údery slyším tlumeně, gongy jsou pryč…

…cítím, že jsem jen ve své hlavě…celá JÁ, jsem ve své hlavě…zbytek těla leží volně beze mě…

…nic mně nebolí, hledám starou známou bolest v kyčli, ale není tam…

…hlava je teď moje místo bytí…je to divné…

Muzikohrani_Muzikoterapie_Ostrava___nastroje_samansky_bubenŠtafetu přebírá buben a rytmické údery do něj. Od pomalých a tlumených úderů až k silným úderům v rychlém sledu. Tóny jsou velmi naléhavé a do nich muž a žena vkládají své hlasy. Překvapivě nelze říct, že žena je jemná, mírná a mužův hlas silný. Mají úplně jinou hodnotu, než je Středoevropan u zpěvu zvyklý. Žena se pohybuje od šepotu až po hluboké hrdelní vrčení. Muž je v rovině alikvótního zpěvu beze slov.

…nějaký zvuk mi narušuje klid…

…při tom zvuku se mi rozestupuje krk na strany…to je nepříjemné…

…a zase…a znova…hm nelíbí se mi to… je to silné…moc silné…

…rozestupování postupuje celým hrudníkem a břichem…co se to děje?!…

…z mého břicha začínají vylézat stíny, skrčený stařec s dlouhými vousy, několik dětí, stařena…

…já jsem ta stařena…a přesto sedím ve své hlavě a celéto pozoruji…

…já jsem všechny ty stíny…

Indiánská flétna prohloubí pocity otevřených plání, tváří osvícených ohněm v okolní temnotě. Buben stále rytmicky, naléhavě vstupuje do uší.

…všechny stíny divoce tančí na mém těle, jehož středem je oheň…

…i já s nimi tančím a přesto to pozoruji z hlavy…divné…

…tempo je zběsilé, ale nikomu neubývá sil…siluety se stále zmítají…

…předkové, nebo já dříve…co já vím?!…

Znenadání, když už se zdá, že vše musí každou chvíli explodovat, vstoupí do hudby brumle. Zase jeden z nástrojů, které jste už někdy v životě zaslechli, vzhledem k jeho naprosto originálnímu zvuku, ale vůbec netušíte, jak vypadá. Malá kovová věcička, která se částečně zasune do úst a drnkáním o ni a regulováním velikosti ústního otvoru vydává typické zvuky, které v kreslených filmech bývají u scén, kdy hlavní hrdina skáče na pružinových botách.

…obraz zmizel…

…moje tělo se jaksi propadlo do sebe…

…od břicha směrem nahoru, se pohybuje velká jehla a zašívá miotvor, kterým vyšly stíny…

…nic mně nebolí, jen tělo vypadá jako vyfouklá matrace…

…je prázdné…splasklé…

Brumle odeznívá, a ozve se Handpan. Kopie nejmladšího nástroje planety Hang drum. Vypadá jako zmenšenina UFO. Kovový nástroj vynalezený dvěma Švýcary v roce 2000. Brzy se stal oblíbencem mladých alternativných hudebníků. Na youtube jsou videa, které mají společné rysy: ulice velkoměst, mládí, dredy a Hang. Jeho zvuk je kovově šedý. Uzavřený tvar nástroje tlumí ostré kovové zvuky do lahodných tónů.

…poznávám hang …mnou velmi obdivovaný nástroj…

…jeho zvuk mně začíná zaplňovat, vyplňuje moje ruce, nohy, tělo…

…už zase vypadám normálně, jsem plná jeho zvuku …

…takže mé nitro je hudba?!...

Pak se vracejí tibetské mísy a vše pomalu končí zvonkohrou. Aha, tuhle informaci jsem slyšela na začátku. Zvonkohrou vše začíná i končí. Uteklo to jako voda.

Nespala jsem. Alespoň ne tak, jak jsem si myslela. Možná jsem si párkrát odskočila někam do říše snů, ale ne na dlouho. Naopak velmi intenzivně jsem prožívala různé obrazy. Byla jsem tady i tam.  Jsem zvědavá, jestli to tak měli i ostatní.

Reakce

muzikohrani-muzikoterapie-ostrava-plechackovi-11Lidé kolem mě si pomalu sedají. Jsme obnažení, intimně otevřeni, vyzváni k návratu. Je ve mně hmatatelný klid a mír, slov netřeba.Ale čertík Zvědavost mi nedá a tak otevírám prostor pro slova a věty:

„Jak víte, co máte hrát? Je nějaký domluvený postup? Měla jsem pocit, že hrajete přesně to, co se odehrává ve mně?“ ptám se.

Míša: „Vše je intuitivní. Naciťujeme prostor a podle toho vybíráme nástroje a hrajeme.“

Dany: „Když jsme s muzikoterapeutickou relaxací začínali, domlouvali jsme se, co a jak budeme hrát. Ale pak nás to vedlo jinak a my jsme po skončení probírali, jak je to možné. Pochopili jsme, že tomu máme nechat volný průběh.“

Míša: „Jediné, co nás drží v realitě je, že si musíme hlídat čas. Když jsme v proudu hudby, hráli bychom tu klidně do noci, než bychom z toho vystoupili.“ usmívá se.

„Já slyším vždycky začátek a pak usnu!“ stěžuje si paní vpravo.

Míša: „To vůbec nevadí, relaxace působí na mnoha úrovních. I když ji prospíte, stejně na vás působí.“

„Bylo by ideální ležet v hamace, nad hrajícími hudebníky, přichází s nápadem další žena, „pak by nám neunikl ani jediný tón.“

„Vnímala jsem, že v určitém momentě se vznáším, ale hlava to zahnala zpět.“ přidává další svůj prožitek.

Míša: „Prožitky u relaxace jsou opravdu individuální, někdo ji prospí, někdo leží a hlavu má prázdnou, a někdo vnímá různé obrazy.“

Tak obrazy mohu osobně potvrdit. Byly velmi živé. Na závěr ještě obdržíme doporučení, abychom dnes pili dostatek čisté vody a pomalu se rozcházíme každý po svém. Stále se nemohu zbavit dojmu, že to bylo celé určené jen pro mě. Zahráli pro mé stíny, aby mohly v klidu a bez bolesti vyjít z mého nitra, tancem se rozloučit a odejít.

 

Autorka: Čaren

© 2015

<< Přehled všech článků cyklu Muzikosnění