Matka dcera

z cyklu Muzikosnění

Ženy štěbetají, smějí se. Jsou k neutišení. Kruh nás spojuje, a přesto nezbavuje naší vlastní originality. Každá je jiná. Čarodějka, bylinkářka, úřednice, princezna, tanečnice, učitelka… každá, jak to cítí. Jsou tady a jsou ve sdílené radosti. Ohňostroj smíchu vybuchuje z různých míst a jeho jiskřičky dopadají na ostatní a odpalují další salvy smíchu.

Jsme v kruhu, ten nás spojuje, ale neomezuje. Je to magický útvar a já už vím proč. Jako součást kruhu vnímám, že je rozdělen na části - vlevo a vpravo, vně nebo uvnitř. Pocit vlevo a vpravo je spojení a sounáležitost. Pocit vně a dovnitř je svoboda a individualita.

Ženy v kruhu jsou jako pestré dílky života složené v malou část vesmírného puzzle. Uvnitř kruhu je nic – volný prostor pro tvoření. Vně kruhu je vše – celý svět, zbývající kousky skládanky.

Je to nové a vábivé. Žádný dril, žádný tréning, bez pravidel. Dnes poprvé. „Vemte si šamanské bubny a tvořte“. Na první pohled těžké, něco vymýšlet, uvidíme. Stále je hodně smíchu, hodně vrtění a neklidu.

První údery do bubnů, rozvibrují vzduch kolem nás. Zvuk je hluboký, dlouhý a těžký. První tón k sobě rychle přivábí další údery do bubnů. Přidávají se další, až vytvoří souvislou hladinu tmavého tónu. Je pro mne tmavý jako půlnoc, bez měsíce a hvězd. Mizí podlaha, stěny, mizí vše hmatatelné a my jsme ponořeny v tom hlubokém tónu.

Každá se stává součástí bubnu, a zároveň se buben stává součástí jejího těla. Dívám se a vidím jiné ženy. Vidím ženy, ponořené do sebe sama. Ženy ladící své pohyby, svůj hlas k harmonii. Začínají zpívat. Začínají darovat svůj vnitřní hlas světu. Každá zpívá jinak a přesto je vše hluboce harmonické.

Už nehraju, chci jen vnímat. Očima, sluchem, kůží a celým tělem. Tělo je klidné, uvolněné, ponořené a přijímající.

Do hlasů žen a bubnů vklouznou tóny indiánských fléten. Z každé se odvíjí barevné stužky tónů a rozbíhají se kruhem. Proplétají se mezi námi a hladí naše těla jako satén. Pastelové barvy tónů nám čechrají vlasy, hladí tváře, ramena. Proplétají se mezi koleny, mazlí se s našimi kotníky, aby se pak něžně vzdálily za naše záda a tam vykreslovaly nádherné tvary života. Na tmavém pozadí bubnů jsou krásně zřetelné, jemně ohraničují prostor tvoření.

V tu chvíli vchází do kruhu malé děvčátko a přináší sebou celý svět. Tóny se uctivě rozestoupily a ona přichází ve své dětskosti a skromnosti a s ní přichází i celý smysl života. Ona je láska, ona je život, ona je svět. Uléhá na kobereček v kruhu a nechává se provázet dobrodružstvími na životních cestách hrajících žen. Jednu z těchto cest anebo úplně jinou má před sebou. Nahlíží do zákoutí života beze strachu a se zvědavostí.„Tak tohle je život, aha…“ nahlíží do otevřených srdcí žen. A čas není.

Tak jako se skládaly všechny tóny dohromady, tak se i postupně rozcházejí. Flétny přestaly spřádat saténové stužky. Pestré hlasy přestaly hladit kůži bubnů. Jen paličky na půlnoční bubny ještě nějakou dobu držely temné tony živé, než se pomalu vytratily. Pak nastalo ticho.

Svět se v nastalém tichu rychle rozloučil s děvčátkem a zase vklouznul na své místo a smysl života zmizel nepozorován, neznámo kam. Každá z žen hlubokým nádechem oddělila buben ze svého nitra a svůj zrak otočila zpět do vnějšího světa.

Děvčátko se zadívalo na svou mámu, jejich oči se na sebe smály: „Jsem ráda, že jsi tady.“

Čaren

© 2014

<< Přehled všech článků cyklu Muzikosnění