Dvanáct tváří Luny

 

Kdo zná pohádky, ví, že v nich je možné vše. Kdo zná život, ví, že pohádka se někdy stane životem a život pohádkou, tak si poslechněte příběh snový, příběh dvanácti tváří Luny …

Je známá spousta teorií o vzniku života na Zemi a člověčího rodu vůbec. Máme tady prapůvodní teorii o Evě a Adamovi, v novověku přináší své know-how Darwin s teorií o vzniku druhů, někteří nadšenci považují kruhy v obilí za jasný důkaz intergalaktických přenosů. Ale tohle všechno není nic pro mě! Mne, ženu, oslovila Luna. Věřím v tu tajemnou strážkyni noci, patronku všech žen, dívek, holek, holčiček a čarodějek neurčitého věku. Když má náladu, ukáže se v plné záři, když náladu nemá, ukáže se jen zlatým srpkem na obloze, nebo přihrne oblaka a zachumlá se do nich tak, že jen záře dává tušit její přítomnost. Astrologové odpustí, tenhle příběh se nebude odvíjet dle kružítka, výpočtů a hvězdné mapy, ale podle momentální inspirace, kroužící kolem mé hlavy stejně, jako Luna krouží kolem Země.

Příběh začíná v tajemném a nekonečném prostoru, který lidé nazývají Vesmír, kde se pohybuje svým osobitým způsobem také Luna. Tančí sama mezi hvězdami a stýská si:

„Není druhé takové bytosti v celém vesmíru, jako jsem já. Všechny mé zkušenosti, všechny mé pocity, všechno, co jsem…, tolik toho mám, co bych mohla nabídnout, není však komu. Není zde bytost, která by se mnou souzněla.“

„Není-li v celém nekonečném prostoru bytost, která by s tebou souzněla, pak si ji sama vytvoř“, smál se Vesmír. „Máš zde vše, co potřebuješ.“

„Báječné!“ zajásala Luna. „Vážně smím?“

„Ano, jistě.“ souhlasil Vesmír.

kalendar-12-tvari-luny-titulni-strana-01Luna se radovala, i když přesně nevěděla, jak vytvořit novou bytost. To ale nebylo vůbec důležité. Bylo důležité začít a pak se uvidí. Vzala tedy svazek paprsků, který na ni vrhá Slunce a vložila do nich prosbu. Stříbrným písmem na ně napsala pro všechny ve Vesmíru: „Pošlete mi prosím, jeden střípek z toho nejlepšího, co máte, budu tvořit novou bytost. Děkuji Luna.“

Když byly dopisy hotové, rozeslala je do všech stran a čekala, co se jí vrátí.

No, a protože vzdálenosti jsou ve Vesmíru dlouhé, tak si vzala něco na čtení a čekala a čekala, až z toho čekání na chvíli usnula. Najednou ji vytrhl ze spaní zvonivý smích a archaické hartusení planet.

Zlaté psaní se blížilo třepotavým letem k Luně. Proplétalo se kolem planet, sem tam se o nějakou odrazilo anebo ji obkroužilo, chvíli rychle, chvíli pomalu, tak jak zrovna chtělo. Luna pozorovala zlatý dopis, jak se blíží vesmírem k ní a byla zvědavá, kdo poslal takovou rozvernou věc. Jako zlatá šipka vyrazil dopis k Luně, jen co ji uviděl. Obletěl ji třikrát kolem dokola a pak se zastavil a díval se na ni velkýma očima.

„Kdo jsi?“ zeptala se Luna.

„Já jsem dar Slunce, a jmenuju se Hravost.“ Vesmírem se znovu ozval zvonivý smích, jak se Hravost rozesmála a ještě jednou obletěla Lunu.

„Jsem základem všeho. Může být všechno, všecičko, ale když nejsem součástí, nefunguje to. Snad, jako by to ani nebylo.“

„Hm… ty se mi líbíš. Odkud tě Slunce má?“ vyzvídala Luna.

„Já jsem jeho součást. Když Slunce dostalo tvou prosbu o kousek toho nejlepšího co má, sáhlo do sebe sama a nabralo hrst zlaté záře. Pak do ní vložilo vše, co posílá ostatním planetám. No, a protože je Slunce hravé změnilo mne na papír, z papíru udělalo vlaštovku a řeklo, leť, jak jen budeš chtít, vyhledej Lunu a staň se základem nové bytosti, jak si Luna přeje.

„A já jsem letěla Vesmírem a dívala se na všechny ty fascinující obry a trpaslíky, k některým jsem zaletěla blíž, u některých se ani nezdržela, až jsem uviděla tebe, Luno, a tak jsem tu.

Luna pozorovala Hravost a její křídla, která se stále neposlušně vrtěla, tolik z ní sálal život. „Ano, ty budeš báječný základ pro novou bytost.“ souhlasila Luna.

A tak se pohybovaly ve Vesmíru už dvě. Luna tiše a klidně, Hravost neposedně a s výbuchy zvonivého smíchu čekaly na dalšího posla. Když bylo Hravosti čekání dlouhé, vzlétla vysoko, nebo daleko, nebo hluboko. Kdo ví, jak se vlastně směry a vzdálenosti ve Vesmíru chápou. Luna pozorovala Hravost a ta si užívala sama sebe, připravená na jakoukoliv kratochvíli.

Za nějaký čas obě ucítily, že se někdo blíží a tak se začaly rozhlížet kolem sebe. Uviděly, jak se k nim rozvážně blíží stříbrná záře. Obezřetně se vyhýbá všem planetám, volí tu nejlepší cestu a stále se posouvá k Luně a Hravosti. Hravost nadskočila a letěla divoce záři naproti. Když už byly skoro u sebe, záře se zastavila a vyčkávala. Hravost létala kolem ní a zvědavě si ji prohlížela. Po chvíli se zase záře klouzavým pohybem rozlétla k Luně. Zastavila se před ní a vyčkávala.

„Vítej, kdo jsi?“ zeptala se Luna

„Já jsem posel z planety Mars. Jsem Moudrost.“ klidně odpověděla stříbrná záře a stále vyčkávala na svém místě.

„Jsem dar, který vyňala planeta sama ze sebe, aby vyhověla tvému přání obdržet kousek toho nejlepšího, co má. Jsem možnost najít správnou cestu, udělat dobré rozhodnutí, jsem schopnost dívat se na všechno z mnoha stran a najít tu, která je nejlepší, jsem klid v bouři, jsem ticho v divokém oceánu bytí.

„Moc si neumím představit, kdo vlastně jsi…?!“ řekla Luna. „Ale líbí se mi tvůj klid, který je v přímém opaku k Hravosti. Ještě bych si tě ráda prohlédla, ukážeš se mi? Přes tu záři tě nevidím!“

„To je záměr. Moudrost by nikdo neměl vidět, oči se dají snadno oklamat, ale srdce nikoliv. Chceš-li mně vidět, otevři své srdce.“ pronesla vážně Moudrost.

Luna i s Hravostí zavřely oči a čekaly, co se stane. Cítily, jak se kolem nich rozpíná stříbrná záře, jak je bere do své náruče a vytváří klidný a bezpečný prostor. Hravost rychle otevřela oči, ale zase před ní byla jen ta malá, stříbrná záře.

„Nevím, jak to děláš, ale je to příjemné. Nová bytost tě určitě bude potřebovat.“ A tak už byly ve Vesmíru tři. Luna, Hravost a Moudrost.

Hravost si hrála Moudrostí, anebo spíš Moudrost si hrála s Hravostí, ale Hravost o tom nevěděla a veselila se, jak to uměla jen ona. A vše plynulo. Najednou se kolem nich začaly sypat bílé lístky růží. Voněly a hladce chladily v dlaních.

„Co je to?“ ptaly se Hravost s Moudrostí. Luna nevěděla a tak se zeptala: „Kdo jsi?“

„Jsem Něha.“ Dar vzdálených hvězd beze jména. Když je potřeba chladím, když je potřeba hřeju, když je potřeba hladím, anebo se třeba směju. Jsem něco křehkého vevnitř, a hebkého navenek. Jsem pocit pochopení a odpuštění čehokoliv. Jsem kapka rosy na okvětních lístcích, jsem pramínek vlasů stočený na polštáři lemující sen, jsem peříčko v dlani, jsem …“

„Už dost, stačí, už teď se mi líbíš“, smála se Luna. „Chci tě pro mou novou bytost. Budeš její součástí, budeš její peříčko na dlani. Pojď a hrej si s Hravostí a Moudrostí a uvidíme, jestli ještě někdo přijde.“

Nikdo ji neviděl přicházet, nikdo si nevšiml, odkud přišla, najednou byla tu. Zajímavé bylo, že si nikdo nepamatoval, ten čas předtím a měly pocit, jako by to byla odjakživa. Dívala se na hru těch třech a dívala se najednou ze všech stran. Byla všude a nikde zároveň. Barvy měla všechny, na jakou si kdo zrovna pomyslel. Chvíli červená, chvíli žlutá, pak modrá a pak všechny najednou, ale přesto každou zvlášť. Vypadala jako polární záře. Postupně uchvátila všechny tak, že si přestaly hrát a dívaly se kolem sebe na měnící se barvy. Barvy se přelévaly a mísily, a vytvářely překrásné obrazce, které vzápětí mizely a znova se seskupovaly v něco jiného.

„Kdo jsi?“ volaly všechny najednou, úplně lapené v barevných kouzlech.

„Já jsem Láska.“ ozývalo se ze všech stran najednou. „Jsem dar samotného Vesmíru, který pozoruje vaše skotačení.“

„A jak je možné, že si nás tak uchvátila? Úplně jsme přestaly vnímat vše kolem sebe a vnímaly jen tebe?!“ ptaly se dary i s Lunou.

Láska se jen usmála a řekla: „To nikdo neví, v tom je moje kouzlo. Nikdo neví jak, ale všichni se mne touží dotknout. Každý mne může prožít, jen si to musí dovolit. Více vám o sobě neřeknu, protože to sama nevím. Vím, jenom, že jsem a jsem velmi mocná“ sklopila Láska oči.

Luně se líbil nový dar, zaslaný Vesmírem. Zavládla v ní jistota, že se její dílo podaří. Pozorovala všechny a obdivovala je. Cítila, že všechny jsou důležité Hravost, Moudrost, Něha a teď k nim přibyla Láska, mocná a neuchopitelná.

Láska se zapojila do hry. Dary byly v kruhu a Luna netušila, co tam dělají. Najednou ztichly a ustoupily o krok dozadu. Ve středu kruhu byl někdo nový. Překvapeně si prohlížely novou příchozí. I Luna byla překvapená: „Co se stalo, co jste udělaly?“

Nikdo nevěděl, jen Moudrost byla klidná a odpověděla: „Vypadá jako někdo další, kdo patří k nám?“

„Jsem Tvořivost, a vzešla jsem z vás.“

„Ale my jsme nevěděly, že něco tvoříme?!“ řekla Něha.

„O to jsem krásnější, tvoříme-li bez záměru z čisté lásky, hravosti, něhy a moudrosti, je pak dílo dokonalé.“

Tvořivost se jim líbila, měla krásné šaty, šikovné prsty a spoustu dobrých myšlenek, jak hrát už tisíckrát ohrané hry lépe. Hladce splynula s ostatními. Stala se jejich sestrou a milovali ji o to více, že vzešla z nich samotných. Divoký výskot při jejich hrách se rozléhal prostorem. Planety a hvězdy hned tak něco nerozhodí, ale přece jen, jsou zvyklé na klid a tak začaly být lehce rozladěné a naznačovaly Luně, že by měla své svěřenkyně trochu hlídat.

A stejně jako se zhmotnila Tvořivost, při jedné z divokých her se zrodila i Radost. Smích a výskot hrajících si darů se v jednom okamžiku odrazil od mohutných těl planet a splynul v jednom místě. Ozvalo se kratičké Plomb. A Radost byla na světě. Štíhlé tělo lemovaly rozpustilé vlasy a v očích jí svítily jiskřičky. Krásná jako krystalky ledu, do kterých svítí Slunce, a divoká jako dravá řeka. Často všechny uchopila do své náruče, letěla s nimi a ukazovala jim ta nejkrásnější místa Vesmíru. Naplňovala jejich mladá srdce sebou sama až po okraj. Až tak, že dary mnohdy zůstávaly v němém úžasu nad tou krásou. Radost byla červenou třešinkou na sladkém dortu jejich života. Luna si prohlížela darované střípky a byla velmi spokojená, čas zrození nové bytosti se nezadržitelně blížil.

Jednou se do jejího klidného přemýšlení začal vkrádat pocit, že je někdo za ní. Pomalu se otočila, ale neviděla nic. Otočila se zpátky k dovádějícím darům a pocit stále zůstával, někdo byl za jejími zády. Udělala to znova, ale mnohem rychleji. A zase nic. Znova se otočila zpět, a něco tu nehrálo. Ať se otočila kamkoliv, stále to bylo za ní. Už i dary si všimly toho, že Luna něco hledá a pozorovaly, co se děje.

Luna na ně zavolala, ať se podívají za ni, že tu někdo je, ale že ho nevidí? Ani dary nikoho neviděly. A tak Luna zavolala: „Kdo jsi?“

„Já jsem Tajemství…“

Všichni se radovali, že je tu někdo nový. „Odkud jsi, kdo tě posílá?“ ptaly se dary.

„Tvůj dopis Luno, dolétl až k hranicím Vesmíru. A za tou je někdo, kdo si přečetl vzkaz a posílá mne. Jsem něco, o čem každý ví. Každý ví, že jsem, ale nikdo nezná můj obsah a tvar.“ řeklo neviditelné Tajemství.

„Takže se nám neukážeš?“ žadonily dary.

„Pro každého z vás jsem jiné, budu s vámi, ale můj tvar a obsah zůstane neznámý.“ řeklo Tajemství.

I dary už ucítily, že za nimi někdo stojí a přišlo jim to lákavě nové. Mít něco, co nikdo jiný nemá. Doteď vše sdílely společně a teď měly každý své vlastní Tajemství.

Brzy po příchodu Tajemství byl doručen dar další. Byl to dar přítele Jupitera. Jednoho z obrů Vesmíru. Celé to dění kolem Luny měl před sebou jako na dlani, a přesto, že to je velký a starý morous, bavilo ho pozorovat to bláznivé dovádění darů. Proto vyslal svůj dar na barevném létajícím koberci. Koberec se přiblížil k Luně a ta na něm uviděla všechno, co si dokázala představit. Obraz na koberci se stále měnil, stejně jako se měnily její myšlenky.

„Co je to za zvláštní hru?“ zeptala se Luna.

„Jsem dar velkého Jupitera.“ řekl měnící se obraz.

„Ale kým vlastně jsi?“ zeptala se a stále nemohla od daru odtrhnout oči.

„Jsem Hojnost.“ Vše, co vložíš do nové bytosti, zmnožím tak, aby měla všeho dostatek. Všeho uvnitř i vně jejího světa.

Luna byla dojatá tak velkolepým darem a vyslala k Jupiterovi děkovný pohled, který i on jí opětoval, než se zase dál hřmotně posunul po své vesmírné dráze. Když se otočila zpět, uviděla, jak ostatní dary sedí na koberci a Hojnost je jednoho po druhém obdarovává. Dary byly šťastné. Přesto, že ony samy byly darem, nestalo se, že by něco dostaly. Mnohem více si uvědomily svou vlastní cenu, když samy zažily, jaké to je, být obdarován.

Vesmírem se rozkřiklo, jak velkolepý dar poslal Jupiter. Osmělila se tedy i Venuše a poslala na obláčku převázaný barevnou, nařasenou stužkou balíček. „Milá Luno,“ stálo v průvodním dopise, „domnívám se, že i já ti mohu nabídnout kousek toho nejlepšího, co mám. Celý nekonečný prostor ví, jak působivě se dokážu pohybovat po své oběžné dráze, můj pohyb je ladný a jemný. Jsem vskutku krásnou planetou. Myslím, že i tvá nová bytost by mohla mít takovou vlastnost, proto posílám kousek sebe sama a těším se na tvé dílo.“ podepsána Venuše Nejkrásnější.

Luna dočetla dopis a pokynula darům, aby balíček otevřely. Ty s radostí sundaly mašli i zdobený obal a otevřely balíček. Z něj se vznesl průsvitný obrys nové bytosti. Když se rozvinul v celé své výši, upřel na Lunu svůj zrak.

„No páni, ty jsi překrásný dar!“ nadšeně zvolala Luna.

„Já jsem Elegance, a slov netřeba. Vše je zřejmé z pohledu na mne.“ řekla Elegance a ladným vlněním sestoupila mezi ostatní dary, aby si je prohlédla. Hned, jen co se k nim přiblížila, její obrysy se staly zřetelnější. „Ano, to se mi bude líbit.“ sdělila po zhlédnutí ostatních Luně.

Ani velký bratr Jupitera, Saturn, nechtěl zůstat pozadu a stále přemýšlel, co by mohl Luně nabídnout k jejímu dílu. Když byl na oběžné dráze Luně nejblíže, napadlo ho: „Je-li přítomno Tajemství, pak bude dobrá Zvědavost. Ano, to je střípek, který Luně ještě chybí.“ Vzal mlhovinu z prstenců, které ho obklopují, a vyslal ji k Luně. Jakmile mlhovina dorazila na místo, obestřela vše lehkým oparem. Dary začaly volat jeden na druhého. „Co se to děje?“, „Kde jste, já vás nevidím?“ volala Radost. „Já jsem se úplně ztratilo!“ volalo nadšeně Tajemství. „Jak to děláš, a kdo jsi?“ volala Tvořivost.

„Já jsem Zvědavost. Utkaná z mlhoviny Saturnova prstenu. Miluju objevovat, jak co funguje, jak se co dělá, a ze všeho nejvíce miluju odhalovat … Tajemství.“ A pátravě se rozhlédla kolem.

Tajemství se zatetelilo štěstím. Sice bylo jedním z darů, ale pro jeho podstatu si ho málokdo všímal a teď je tady někdo, kdo se zajímá hlavně o něj. Uauuuu. „Tady…“ špitlo nadšeně Tajemství, a Zvědavost se hned podívala do toho místa. „Já to věděla, že tady někde budeš…., a přesunula se na místo, odkud se ozval tichý hlásek. Ale Tajemství už bylo zase jinde. Tak se Zvědavost a Tajemství ponořili do svého vlastního nekonečného dobrodružství.

Luna cítila, že úplněk se blíží a je čas začít tvořit. Svolala dary, postavila je vedle sebe a přemýšlela, co dál. Vzpomněla si na koberec, na kterém přiletěla Hojnost. Sáhla pro něj, a na koberec postavila Eleganci, pak postupně brala jeden dar po druhém a vkládala je do obrysu Elegance. Když nebyla spokojená, vytáhla dar zase ven a pak ho vložila na jiné místo. S každým umístěným darem získávala Elegance jasnější podobu. Luna musela vše stihnout do úplňku, věděla, že jen Slunce dokáže bytost oživit.

Konečně bylo dílo hotové. Nová bytost spočívala na zdobeném koberci a byla překrásná. Všechny dary už měly své místo. Luna si zálibně novou bytost prohlížela, když tu uslyšela vzdálené volání. „Jsem tak okouzlen, tvým dílem milá Luno.“ volal maličký Merkur. Je překrásné, i já bych rád přispěl, ale zřejmě jsem to již nestihl“ dodal smutně. Přesto ti posílám svůj dar, tvá bytost je ho hodna. Vyňal ze sebe své Okouzlení a poslal ho Luně. Ta ho rychle rozdrobila na jemný prach a posypala jím celou bytost. Prášek rozzářil její vlasy, její pleť, ruce i nohy.

I Luna chtěla obdarovat novou bytost. Už o svém daru přemýšlela dříve, a tak věděla, že dar, který vybrala, bude ten pravý. „Já ti daruji, plodné lůno. Tvé lůno bude mít tvar úplňku a stejně jako já dokážeš v něm stvořit novou bytost se všemi dary celého Vesmíru. Mým darem je Mateřství, staň se ženou a pak matkou.“

Jakmile to Luna dořekla, začal úplněk a Sluneční světlo rychle zalévalo celou Lunu svou září. Jako zrcadlo začala odrážet paprsky na novou bytost. Nové tělo se zachvělo životem. Vesmír se na kratičkou chvilku zastavil, přestal dýchat, napjaté ticho vyplnilo každé místečko…Pak přišel nádech a výdech a bytost otevřela oči, plné Hravosti, Moudrosti, Něhy, Lásky, Tvořivosti, Radosti, Tajemství, Hojnosti, Zvídavosti, Okouzlení, Elegance a Mateřství.

Všichni se zatajeným dechem pozorovali novou bytost, a ona v hlubokém úžasu pozorovala vše kolem. Její pohled se zastavil na planetě Zemi. Vypadala jako drahokam. Modré odlesky se střídaly se zelenými a byly ozdobené krajkami bílých mraků. „Ano, tvým domovem bude Země, má přítelkyně. Planeta, která uvítá tvé dary. Já budu stále sledovat tvé kroky a budu ti na blízku.“ řekla Luna. Pohladila ženu po tváři a ještě se pohledem potěšila se svým výtvorem. Pak ji posadila na koberec a poslala na Zem.

„A létající koberec si schovej, jednou přijde jeho čas.“ ještě volala Luna za vzdalujícím se kobercem.

Tak Luna stvořila svou přítelkyni ženu.

Kdo stvořil muže a jak se na Zem dostal je jiný, dosud neznámý příběh.

Nezapomeňte ženy na Lunu, a na dary, které jsou ve vás. Užívejte je dle vlastní vůle a libosti a k potěšení svému i ostatních.

Čaren

© 2014

Kalendář s příběhem Dvanáct tváří Luny

Ženská bubnovací skupina Luna

<< Přehled všech článků cyklu Muzikosnění