Co je skryto za mejkapem?

muzikohrani-muzikoterapie-ostrava-muzikosneni-caren-josef-mikes-09

Věřte, nevěřte. Je to odvaha, pevnost a síla. Našla jsem je náhodou a byla překvapená, že se schovaly právě tam. Ani jsem nevěděla, že tyhle tři pilíře pro život mám. Nikdy nebyly vidět. Na první, na druhý ani šestý pohled. Musela jsem je tam ukrýt už hodně dávno. Ještě v době, kdy jsem letěla lesem z kopce dolů, nohy se měnily v tlapy a nesly mě do bezpečí před neviditelnými lovci. Z bezpečí doupěte jsem pak vyháněla nezvané návštěvníky lesa řevem šelmy. Les byl jen můj! Prostí venkované se obávali do něj vkročit až do soumraku, kdy se „šelma“ šouravým krokem vracela za vyčítavých pohledů babičky domů na chleba s rajčetem.

Přišla puberta a s šelmou byl konec. Rozplynula se v potřebě získat pozornost mládence. V lepším případě toho vysněného, v horším jakéhokoliv. Až dnes vidím, jak smrtelně nebezpečné období je puberta pro šelmy. Zemřou hlady. Pozornost, přízeň a láska, kterou jste jim – tedy sobě – doteď věnovali, příroda mazaně za manipulativní pomocí hormonů odkloní na jinou kolej. V pubertě jsem se chovala jako blázen. Vydržela jsem sedět na stromě u cesty několik hodin, abych nepropásla vysněného mladíka, až přijede autobusem. Přece si mě musí všimnout?! Mě – úžasné a divoké šelmy venkovských hvozdů! S každým průchodem pana Vysněného, bez jakékoliv reakce na mou přítomnost se prohluboval pocit, že se mnou není něco v pořádku.

Čas strávený před zrcadlem (doteď jsem si nevšimla, že existuje) se začal prodlužovat. Hledala jsem. Vážně jsem hledala, proč jsem pro něj neviditelná. Oči modré, vlasy - no špinavý blond, ale alespoň dlouhé. Ruce a nohy dlouhé taky, prsa a boky žádné = štíhlá. Takže ještě jednou: modré oči, blond vlasy a štíhlá postava – tedy sen všech kluků a stejně to nefungovalo. Co se děje, že mě kluci nevidí?

Kde hledat pomoc? U maminky? Těžko. Ta by mi rozhodně nepomáhala získat kluka z učňáku! Nemá samé jedničky, chodí po zábavách, kouří a občas s partou v mladickém opilství zničí nějaký ten plot. Kamarádky? Taky ne. Byly ve stejném pubertálním zmatku jako já a snažily se více či méně úspěšně o totéž. Přišlo mi hnusné a nespravedlivé, že klučičí pozornost je přímo úměrná velikosti prsou. Což, dlužno si přiznat, pro mne nebylo právě nadějné. Tričko vytrvale zůstávalo fatálně svislé.

V době, kdy jsem se z časopisů dozvěděla otřesnou pravdu o ženách, už byla moje šelma vyhublá na kost a jen zoufale se plazící. Aniž bych si toho všimla, ukryla své divoké vlastnosti a mne čekala dlouhá cesta k jejich znovu nalezení. Časopisy hovořily zřetelným jazykem. Z každé stránky, nadpisu, článku, fotky vzhlíželoděsivé poselství: „Taková jaká jsi, nejsi dost! Nejsi dost pěkná, dost štíhlá, dost tvarovaná, dost šarmantní, dost mladá, dost voňavá, dost sexy,…. Nejsi prostě dost. Něco málo je na tobě v pořádku, ale i to by chtělo rozhodně vylepšit. S tímhle vzhledem nemáš šanci najít kluka."

Aha… tak takhle je to. Kluci se rodí už kompletní, ale my holky na tom musíme ještě zamakat. Naštěstí jsou ženské možnosti vylepšování božsky neomezené. Mizerné vlasy se dají natočit, nabarvit, natužit, nalakovat, vyfénovat, natrvalit, vyžehlit. Mizerná tvář se dá sjednotit, vytónovat, oči namalovat a zvýraznit, řasy zakroutit, zahustit, nabarvit, obočí dokreslit. Mizerná prsa vypolstrovat,mizernou postavu vytvarovat vhodným oblečením, nohy prodloužit botami na podpatku, případně vysokou podrážkou. Protože, milé dámy, řekněme si to na rovinu,i kdyby jste měly nohy až po ramena, nejsou nikdy dost dlouhé.

Po hlavě jsem se vrhla do náruče vylepšování. Někdy kolem osmnácti jsem vstřebala z časopisů paniku z vrásek a stárnutí. Pomalu jsem se začala rozhlížet po anti-aging krémech. Protože ta, která zmešká první vrásku a nenasadí krém s koenzymem Q10 včas, je ztracena – zemře stará a opuštěná.

S vydatnou pomoci kosmetického, kadeřnického a oděvního průmyslu jsem se nakonec provdala a porodila dvě krásné děti. Všechno bylo fajn, moc fajn. Naučila jsem se mít u sebe deštník za všech okolností. Když mě zaskočil déšť, zlakované vlasy udělaly na hlavě motorkářskou helmu. Mlha, vlhko, vítr a sníh mému vystylingovanému účesu vůbec nesvědčili. Buďztvrdnul, nebozplihl. Ochotně jsem z domuvycházela pouze za slunečného a bezvětrného počasí, jinak nerada a s odporem. Vlastně i ty natáčky v noci docela tlačily a nemohla jsem moc spát. Bolest hlavy následujícího dne byla přesně podle základního ženského principu Paráda trp.

Taky jsem se naučila nedotýkat se svého obličeje. Nedělalo to dobře mejkapu a pudru. Stával se nesouvislým a flekatým. Nesmát se až k slzám - rozmazávalo to oční stíny a řasenku nepěkně po obličeji.Koupání s nanesenou řasenkou? Hloupý vtip! Když jsem už večer neměla síly z obličeje odstranit vše nanesené, vstávala jsem před rozbřeskem, aby mně muž neviděl rozmazanou. Trochu mně trápilo, že se rtěnka za chvíli slíže a rty už nezáří, bylo nutno omezit jídlo, pití a hlavně líbání.  To je pro rtěnku naprosto nevhodné.

Svědění a lechtání na obličeji nebo ve vlasech jsem řešila opatrným mikropohybem dlouhého nehtu, aby škody napáchané na mém looku nebyly příliš dramatické. Dodnes ten zvyk mám.Podrbat se milimetrovým pohybem, než mi dojde, že dnes se můžu škrábat jako zablešený pes a vůbec nic se na mně nezmění. Jo a tynehty. Barev a lesků nepočítaně. Že nehty pravidelně zocelované laky a ředidly zežloutly,ani kuřák by se za ně nemusel stydět, není potřeba řešit. Přetře se to růžovým lakem, dodělá se bílý okraj nehtu a zase je fajn.

Ve vypasovaných šatech z úžasně elastických materiálů mi taky nebylo úplně dobře, ale ony tak krásně zvýrazňovaly moje přednosti a schovávaly nedostatky. Akorát v nich bylo spousta umělého vlákna, takže jsem byla pořád zpocená. Což se naštěstí dalo řešit celou řadou přípravků proti pocení a holením všech možných i nemožných míst. Cha chá, co na tom, že to pak píchalo jako čert a  ještě se to opupínkovalo. Opatrně jsem to namazala zklidňujícím mazáním do dalšího nekompromisního zásahu ostřím.

Trochu se mi zbortila nožní klenba z vysokých bot, ale kdo by oželel svůdně dlouhé nohy. Kostice v podprsence se často drsnězaryly do těla ve snaze vytvořit vysněný žlábek pro mužské oko. Jaká to úleva nastala po rozepnutí dvou pevných háčků podprsenky. A krajkové tanga?!  Příběh sám o sobě. Moje první cesta s nimi, vzpomínám na ně s láskou, protože už si je nikdy neobléknu, skončila rozedřením všech jemných částí mého pozadí.

Jó, život dospělé ženy je náročnější než šelmovská svoboda dívky v lese. Jakýkoliv výjezd z domu přes noc obnášel sbalení všech nezbytností. Ale můj necessarybag nebyl nikdy dost velký, aby pobral všechna má vylepšovátka a tak pokaždé nastal stresující proces rozhodování o skutečné nezbytnosti nezbytností.I s očesanou výbavou necessaru jsem byla celistvou ženou, a za předpokladu, že neprší, nefouká vítr a nezlomil se mi nehet, schopnou čelit nástrahám světa.

Jen jsem se trochu třásla při jednáních, při setkání s cizími lidmi, při nových výzvách, které v životě přicházely. Nepochopitelný třes, který vždy pohltil moje tělo až tak, že mi při mluvení drkotaly zuby a ostatní mi stěží rozuměli. Nevím, kde se vzal, stal se mou součástí stejně jako můj necessar.

Někdy kolem pětatřiceti mi přišlo, že je únavné každé ráno budovat svůj vzhled od nuly a je čas uvažovat nad trvalejšími zásahy. Je potřeba do toho více zainvestovat, ale ušetřené ranní minuty to bohatě vyváží. Na seznamu bylo: „Vlasy prodloužit, nehty nadstavit, prsa zvětšit, řasy dolepit, víčka přiříznout, obočí a linky dotetovat,vrásky vyhladit. A pokud to všechno zvládnu, jako bonus vytetovat nějakou cool kytičku na kotník."

„Kde jsi v tom všem ty? Pamatuješ si vůbec, jak vypadáš ty? Kdy ses viděla naposledy?“ ťukaly drobné kapky vlastního sebepřijetí do šedé kůry mozkové. Pár týdnů jsem je ignorovala. Mám přece svůj cíl a jdu si za ním! Do hrobu ulehnu bez jediné vrásky, obklopená suitou obdivovatelů a blond kadeře mi budou zakrývat dokonalý dekolt!  Kap… a jaké jsou vlastně teď tvoje vlasy? Ty skutečné? Kap… jaké jsou tvoje oči….? Kap… dokážeš jít světem bez řasenky…? Kap… a co ty chlupy na nohách, kdys je viděla naposledy? Kap... jakou barvu mají tvoje rty?

Vzdala jsem se. Slzy se kutálely po tvářích. „Já nevím!“ Je to tak! Nevím, kdo doopravdy jsem. Kdo se na mě dívá ráno ze zrcadla? Rozsáhlá množina nedostatků? To jsem já!!! Jsem to ještě já? Komu věřím, že jsem krásná… NIKOMU a ze všech nejméně sobě! Jsem znejistěná od základu. Já už si na sebe vůbec nevzpomínám! Nevzpomínám si.

Zůstaly jsme v tom dvě - voda a já. Ona se svojí moudrostí, silou a energií a já se svými strachy. Ona a já. Bude to stačit? Bez šampónů, bez sprchových gelů, bez krémů? Kdy si muži všimnou, že si neholím nohy? Kdy začnu být cítit sama sebou? Kdy se mně kolegyně začnou ptát, jestli je mi špatně, že jsem tak bledá? Kdy se začne říkat, že Renáta se nemyje!!!

Voda a já. Každý den. Setkání mého nahého těla a jejího něžného očistného sevření. Ona a já. Bez dalších svědků a účastníků. Nikdy jsem ji moc nevnímala. Vždycky hrál prim sprchový gel se svou intenzívní vůní a ona jako by tam ani nebyla. A teď … jen my dvě. Zvláštní…jak jsem ji mohla tak přehlédnout. Kde všude po světě se toulaly kapky, které sjíždějí po mé kůži? Kolika řekami už protékaly? Kolikrát už zmrzly v led a vypařily se do nebe. Kolikrát už odnesly špínu a vrátily se zpět, aby nabídly samy sebe k nové očistě.Krásná, průzračná a obdivuhodná…

A jinak se nedělo nic. Nikdo se neptal, nikdo mne nesledoval. Všichni žili své životy bez ohledu na mou postupnou proměnu. Strachy se rozpouštěly a voda je odnášela pryč. Chlupy na nohách rostly a jestli si jich někdo všiml, nenašel chuť nebo odvahu se o tom bavit. S každým ranním pohledem do zrcadla jsem si více a více zvykala na svou bledou tvář, až jsem se konečně uviděla.

A je to... no... jak to jen popsat, ten pocit...Dnes jsem šla na jednání s cizím člověkem, šla jsem po schodech a mou mysl zaplnila myšlenka, že tohle je moje teritorium a není se čeho bát.

Ten pocit je, že šelma se vrací.

 

Autorka: Čaren

Foto: Josef Mikeš

© 2015

<< Přehled všech článků cyklu Muzikosnění