Byl to den nebo sen

Byl to den nebo sen?

Jdu bosky. Jdu bosky po sluncem vyhřátém asfaltu. Chodník je teplý a rovný. Občasný kamínek mi naruší požitek z teplého doteku cesty. Mám své oblíbené černé šaty. Černé a nekonečně ženské. Stoupám do kopce a stále mi v hlavě zní tón houslí. Jako po každé hodině s mou učitelkou Antonio Vivaldi zaplní můj svět a zní mi v hlavě ještě dlouho, dlouho po tom, co jsme přestali hrát.

Jdu sídlištěm a přemýšlím o Anitě. O ženě, která prožila rakovinu a vrátila se, aby předala své svědectví z klinické smrti. A taky proto jdu bosky, kvůli ní. Hned, když přišla myšlenka: „Jaké by to bylo jít dnes bosky?“- jsem sundala boty a hodila je do tašky. Poselství její knihy je jasné: „Poslouchejme sami sebe a vyhovme sami sobě, jak je to nejvíc možné.“

A tak jdu, a hrdě přijímám udivené pohledy kolem jdoucích. Chvíli chladím nohy chůzí v trávě. Au! Bodlák, kruci! Chvíli je hřeju na asfaltu. Napadá mně, že je moje chůze stejná jako bytí. Chvíli hřeje, chvíli hladí, chvíli bolí, chvíli ladí. Když jdu trávou, bojím se, že šlápnu do psího hovna, stejně jako se v životě bojíme mnohých situací. Ale tráva měkce hladí moje nožky a je pro ně příjemná. Když jdu po chodníku, je prostor bezpečnější, vidím daleko a je snadné se rozhodnout, kam šlápnu. Ale chodník je tvrdý a po chvíli mně bolí paty. Chodník je tvrdá jistota, tráva příjemná nejistota. Vracím se do něžné trávy, plné neviditelných nástrah.

Blížím se k domovu. Moje nohy jsou naplněné zkušenostmi, už nechtějí jít bosky. Volají po ochraně. Vytahuju sandále a nechávám nožky spočinout v jejich vlídné, hebké náruči. „Aaaach, …. to je labůžo.“ Pochválen buď tvůrce bot.

Z lesa vychází muž. Muž, se kterým žiju. Muž, co hladívá mou tvář, muž který si odkládá ruce na mé boky. Muž. Kouzelník, který dokáže na vyprahlém místě zadržet vodu, aby probudila život ve vysušené pustině. Opatrně mně obejme, respektuje má zranění. Ochutnávám jeho rty, voní po malinách a angreštu.

Pod korunami stromů bere mé housle do jedné ruky a druhou mi nabízí pro zbytek cesty. Přijímám a nechávám se vést mezi stromy domů. Kolik toho stromy denně vidí, kolik emocí, lásky, zlosti, jejich vědomí musí být nekonečné. Jdeme tiše, ladíme se jeden na druhého. Pak začnou proudit slova denních zážitků a zkušeností. Sdílíme v minutě celý den, co jsme byli jeden od druhého odloučeni. Jako mávnutím proutku jsme doma.

Kouzelník se svlékl a skočil do jezírka. Dnes po vodě netoužím, jsem v čase menstruace a tak jen rozpálené nožky se dožadují zchlazení. Sedím na kraji jezírka a nožky si libují v chladné lázni. Najednou z modré oblohy začnou padat velké kapky. Kruhy se rozbíhají po vodě a propojují se navzájem. Dívám se do nebe a je bledě modré. Kde se berou průhledné drahokamy? Slunce svítí a deště přibývá. Je ho víc a více.

V horkém letním dni bez jediného vánku se na nás déšť valí jako tekuté stříbro. Na nebi je déšť prosvícený sluncem a velké diamantové kapky padají na hladinu. Z hladiny začnou vyskakovat vodní mužíčci a ženušky a tančí spolu divoký tanec. Tohle si nemůžu nechat ujít. Sundávám šaty a vklouznu do jezírka. Voda mně přijme a vůbec si mně nevšímá. S očima těsně nad vodou pozoruju vodní rej. Ples je v nejlepším. Z každé kapky, co dopadla na hladinu, se na chvíli vynoří malá vodní bytůstka, zaleskne se na slunci a v tichosti zase vklouzne zpět do jednoty jezírka.

Voda se žene z okapů, které nestíhají její radostný příliv. Kouzelník běhá nahý po zahradě. Nastavuje, odšpuntovává, zastavuje, ladí všechna svá zařízení, aby životodárná voda zůstala s námi. Za chvíli je skokem v jezírku. Už si nejsem jistá, je to muž, kouzelník, vodník, vodní démon, živel, pán vody? Kdo je to? Pro stříbro valící se z nebe nevidím, protírám si oči a nebeské finále se blíží. Mezi stříbrnými kapkami se rodí duhová brána. Poslední kapky stříbra, poslední vodní lidičkové na sebe zamávají v krátkém okamžiku a je po všem ...

Ticho rozčísne první ptačí zazpívání z nedalekého stromu.

„Máš hlad?“ ptám se.

„Jasně, co máš dobrého?“ řekne vodní démon.

„Polívku, čočkovou.“

„Tak tu si dám moc rád…“ usmívá se muž.

Byl to den, nebo sen?

Kdo nám tohle uchystal?

Ten co je žitím omámen,

příběh snový prožíval.

 

Čaren

© 2014

 

<< Přehled všech článků cyklu Muzikosnění