Kouzlo djembe

z cyklu Muzikosnění

Jdu ulicí a poslouchám:

„Buch, buch…buch, buch“… moje srdce.

„Tap, ví, tap, ví“… moje vrzající kozačky.

„Vššš, tum, tu, dum, vššš, tum, tu dum“… auta frčí přes koleje.

Na prahu čtyřicítky se v mém poměrně dobře prozkoumaném světě objevil nový prostor. Nová, dosud nepoznaná dimenze zvuku. Je to jednoduché, stačí zavřít oči – když zrovna nejdete přes ulici – tím aktivovat uši a vnímat.

Začalo to jako vždycky. Kamarádka. Kamarádky mají tu kouzelnou vlastnost, že spustí lavinu lecčehos, pak z toho vycouvají a jste v tom samy. A je to jen na vás, jestli do toho půjdete nebo ne. Tak přišla Zdenka a donesla s nadšením informaci o bubnovacích kurzech. Používala osvědčené fráze jako: …“to bude super“, „jsou to zvuky našeho nejhlubšího nitra“, „spojení s předky“… všechna ta slova, na která slyším. Své nadšení podpořila ještě výpůjčkou CD „Rytmy Země“, …. a už mě měla. Jdeme do toho spolu.

Přihlásila jsem se ještě ten den. Zařídila vše potřebné a těšila se na společné chvíle se Zdenkou a na bubnování. Takový byl plán. Zhruba týden před první hodinou mi zavolala. „No, víš, já jsem pochopila, že já ne. Moje cesta je jiná.“ Z plánu zůstal jen pocit: „Zase jsem někomu skočila na špek. Nikdy se nepoučím.“

No, nechtělo se mi. Vůbec! Ale šla jsem. Sama. Jen proto, že mi bylo hloupé to odpískat. Cizí místo, cizí lidé, cizí všechno… brr.

Už sedím v kruhu, buben mezi nohama. Koukám na ostatní ženy. Zaplavuje mně pocit jistoty, důvěry a bezpečí. Věk různý, ženy jako já.  Ženy, které se přišly spojit v jedno, tvořit a pak se zase rozejít do svých domovů. Zvonek koluje kruhem. Každá zazvoní, řekne své jméno a posune zvonek dále. Tímto jsme propojeny. Jsme sestry.

Djembe tvoří strom, vznešený zástupce rostlinné říše, tělo zvuku. Srdce zvuku tvoří kůže zvířete. Energie lidských rukou vše rozezní. Magické propojení světů. První údery na djembe jsou nesmělé. Po chvíli už po ostychu není ani památky. Každá si chce djembe pořádně osahat, slyšet všechny zvuky, které je možno vytvořit. Při společném hraní slyším, jak předměty v místnosti rezonují s údery do bubnů. Celá místnost se přidává k tvoření. Zvuky naplňují místnost, prostupují našimi těly, tancují v prostoru. Posouvají nás do  časů, kde bubny doprovázely všechny zásadní události v životě člověka. Už nejsem v té místnosti. Jsem někde ve výšce. Jsem tím zvukem a vznáším se nad okamžiky nezměrného času.

„No a to bude pro dnešek všechno.“ Tahle věta mně chytla za nohy a stáhla zpět na židli. Nemůžu tomu uvěřit, že náš čas, už je pryč. Bylo to, jako když si jednou líznete zmrzliny a ona vám pak spadne na zem. Vystupujeme z kruhu žen a každá si odnášíme takový střípek, jaký si která vybrala. Jsem si jistá, že příště přijdu znova, a příště taky a příště zas. Dokud se toho nenabažím.

Nemám žádný cíl. I to je pro mne nové. Bubnuju jen tak, bez cíle. Nemám ambice pro nějaká vystoupení, nebo nějakou úroveň. Bubnuju proto, že mně to baví. Nic víc, nic míň. Dělám to už půl roku a chutná to pořád stejně sladce omamně.

Je to stejný čas, co jsem začala slyšet ty rytmy kolem nás. Přivírám oči ve slunci a tramvaj přijíždí do zastávky …dum, duum, duuum, duuuuum..

A tak to je.

Čaren

© 2014

Zatím žadný komentář

Napiš komentář

You must be logged in to post a comment.