Cesta

z cyklu Muzikosnění

Proč mi to k sakru tak nejde? Rytmus v těle mám, můj hlas je taky dobrý, tak proč když začneme hrát na šamanské bubny, jsem jako prvňáček před tabulí. Troufnu si hrát na buben, to jo. Snaha tvořit něco mého, originálního tu je. Na začátku zkouším, vytvořit můj vlastní rytmus, který se liší, ale neruší ostatní. Trvá to chvíli a pak si mně síla jednoty společného počínání stejně stáhne tam, kde sama potřebuje a kde chce být. A já se poddám, jinak nelze.

Ale z mého hrdla se nevydere ani jediný hlásek. Oněměla jsem. Rty mám pevně semknuté, to aby se z nich nevydralo nic a já to nepokazila. Zvuky Siyotanky, radostné a jasné se proplétají hlubokými a temnými údery šamanských bubnů. Je tu jin a jan v té nejzákladnější podobě. Téměř všechny zpívají do bubnů, tak jak se jim chce a já nic. Moje pusa je zastehovaná a hrdlo stažené. Nedá se to ani vyzkoušet. Prostě ne a hotovo. Stále jsem jako na trní. Stále mi vyskakuje: „Ty to neumíš, tak mlč.“ „Nemusíš se cpát do všeho.“ „Nechej prostor ostatním.“ Skřet v mé hlavě je na koni.

Zavírám oči. Alespoň si užiju bubny a umlčím ten protivný hlas. Zavřené oči mně přenesly k ohni. Otevřená krajina, stany, odlesky plamenů v lidských tvářích. Jak je mi tu dobře. Jak tohle důvěrně znám. Jsem doma. Skřet zmizel. To ten zpěv ostatních, kterého já nejsem schopna, mně vrátil zpět, ani nevím kam.

Pohádkový výjev mně obestřel. Jsem středem všeho dění. Mozek se hlásí. Slyšíš bubny za sebou, ale vždyť jsme stály v kruhu? Tak to se ti asi něco zdá. Skřet tahá za mozek a mozek naléhá – otevři oči a přesvěč se. Otevírám oči a lekám se. Myslela jsem, že se pohupuju na místě, ale jsem více v kruhu než na jeho obvodu. A skřet ožívá: „Taky už nevíš, co bys udělala, abys byla středem pozornosti.“ V ostychu se s němou omluvou za svůj úlet vracím zpět na obvod kruhu.

Mám husí kůži. Každý úder bubnu je úderem srdce. A srdce volá, vrať se zpět do kruhu. Skřet se pochechtává. Hlava, srdce, úder, skřet, hlava, srdce, úder, skřet,… ale kdy jindy, když ne teď. Pokládám buben a vrhám se na zem do středu kruhu. Kruh se ihned uzavírá a rytmus se stupňuje, hlasy jsou silnější. Nevím, proč tu jsem, ale vím, že tu mám být. Je mi horko, a slzy se derou ven z očí.

Veliké teplo. Zaplavilo mně horko. Kapky potu vytryskly na kůži. Otírám si tvář. Hořím. Já hořím! Já jsem oheň. JÁ JSEM OHEŇ! Jsem středem mandaly života. Vše vidím shora. Rozžhavená výheň života – žluté, oranžové a červené plameny, a v nich záblesky modré. Kolem ženy, jemné a pečující, propojené s ohněm. Tvoří kolem něj kruh. Kovářky života. Do ohně vkládají a berou si, dle vlastního uvážení.  Jejich sukně vytvářejí pestré ornamenty, vlastní kruhy.

K ženám přibíhají děti, chvíli jsou tu, chvíli tam. Ženy se odvracejí od ohně, hladí děti, objímají je, líbají je, foukají jejich bolístky. Děti se smíchem šťastně odbíhají. Kolem žen je vytvořen kruh z dětí a jejich pohybu. Děti každou chvíli mizí v lese, který je všude kolem. Noří se do náruče matky se stejnou důvěrou jako do náruče lesa. Milují volnost a ví, že jsou milovány oběma matkami. Tou co je přivedla na svět i tou která je jejich světem.

Za hranicí lesa stojí v pevném kruhu muži. Jsou strážci života. Strážci tvoření. V jejich očích je láska a obdiv k dění v jejich kruhu, ale tváře jsou kamenné. Jsou to tváře bojovníků, kteří jsou odhodláni pro ochranu kruhu udělat všechno.Úplně všechno.

Bubny slábnou, zpěv utichá a já se vracím zpět mezi uhlíky v ohništi. Nechce se mi z kruhu. Slyším: „Pojďte blíž a podpořte její záměr svým zpěvem. I když ona sama ještě neví, že ho má.“  Spojme se svými hlasy a vytvořme jí ten prostor.“ Jsem stále na zemi, ženy odkládají bubny a přicházejí blízko, až na dotek.  Kruh je velmi těsný. Jsem v něm v bezpečí. Kruh se stává kmenem stromu.

Spojení s předky, to je můj záměr. Ukázal se mi tak jasně, že nebylo pochyb. Při prvních tónech zpěvu, jsem tam byla se všemi. Těla se rozezvučela a já byla se všemi svými předky v kmeni jediného živoucího stromu. Všichni se na mě dívali s láskou a dávali jistotu, že jsou mi podporou. Radostně vykukovali jeden za druhým, smáli se a vítali mně mezi sebe. Jsme tady, stále, i když nás nevidíš, i když si myslíš, že si na všechno sama. Jsme tady, všechna naše moudrost je tu pro tebe. Můžeš se ptát kdykoliv a kdekoliv. Jsme tady stále.

Chtěla jsem je vidět. Vstávám ze země a rozhlížím se. Některé mají zavřené oči, jiné otevřené a zpívají. Levá ruka se mi sama zvedá. Chci je pohladit a ujistit, že jsem tady a že o nich vím. Každou pohladím lehce po tváři. S láskou hladím tu, která mi umožnila tohle prožít a zároveň hladím některého ze svých předků. Hladím ty, co jsou spojené s ohněm. Hladím Kovářky života.

S láskou a vděkem

Čaren

© 2014

Zatím žadný komentář

Napiš komentář

You must be logged in to post a comment.